Koordinace nikoliv regulace
V Lisabonské smlouvě jsou pořád články, zaručující pouze koordinaci (a ne regulaci) zahraniční politiky států Evropského společenství, ale ty zbytky imigrační politiky, co byly do prosince ponechány národním státům podle skupiny českých senátorů v čele s prezidentem republiky, zmizely. A nastal strach o samostatnost ČR v přijímání imigrantů a v médiích se objevovaly výroky o exportu „nevhodných“ imigrantů do východních zemí nebo o nařízeních, zavazující ČR přijmout víc občanů třetích zemí, než by si sama přála. Kapitola 2 hlavy 5 Smlouvy o fungování EU skutečně obsahuje spoustu možností, díky kterým může EU koordinovat politiku přistěhovalectví, podmínky vstupu a udělování povolení či azylů. ČR jako taková tedy nemůže mít vlastní postupy a procedury, formuláře a zvláštní prohlídky, které by dřív nebyly schváleny na evropské úrovni. Ale kontroly na vnějších hranicích jsou jedny z nejpřísnějších na světě a členství v Unii znamená pro ČR spíš ochranu před přistěhovalci než nebezpečí jejich přílivu. Navíc podle jednoho článku ve smlouvě si objem přistěhovalců každý stát reguluje sám, takže žádný nežádaný příliv nám v souvislosti s Lisabonem nehrozí. Jde jen o sjednocení administrativy, která podporuje už zavedenou praxi, že jednou odmítnutý žadatel nemůže zkoušet štěstí postupně ve všech státech EU a čekat na díru v zákoně.
Společná obranná politika
Druhý pilíř znepokojil senátory díky nové kapitole o společné obranné politice. Poprvé se ve smlouvách objevila jasně vyslovená snaha budovat společnou obranu, což se bohužel setkává s nepochopením. Politici se bojí jednotné evropské armády, povinností zasáhnout tam, kde nechtějí či kolizí s pravomocemi Severoatlantické aliance. A místo toho jde spíš o koordinaci obranných politik jednotlivých členských států za účelem úspory v rozpočtu. Evropská armáda byla dlouhá desetiletí budována ve světle železné opony pro boj na vlastním území. Tedy obsahuje hlavně tanky a těžké zbraně, které neodpovídají požadavkům současných misí a jsou více méně k ničemu. Většina států potřebuje svůj arsenál výrazně proměnit a společná obranná politika má pomoci státům ve výzkumu tím, že bude jeden evropský a ne 27 státních. Má zařídit specializaci států, aby EU společně disponovala akceschopnými jednotkami, ale aby nemusel každý stát vynakládat nehorázné finance. V neposlední řadě se na jejím základě mají podnikat společné akce, ale jen při jednomyslném souhlasu a pokud to nebrání závazkům NATO. Již dřív existovala platforma spolupráce EU v obraně a EU s NATO, jenom neměla v názvu slovo obrana, tak nikomu nevadila.
Závěrem si dovolím zase vyjádřit pochopení nad rozporuplností Lisabonské smlouvy. Články, které se týkají pravomocí členských států jsou většinou ty poslední a jakoby mimochodem, takže se z textu opravdu zdá, že ztrácíme půdu pod nohama. Jak má pak obyčejný občan smlouvě rozumět.
Zdroje:
Smlouva o EU a Smlouva o fungování EU v konsolidovaném znění
http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/stanovisko-vlady-cr-k-podani-navrhu-skupiny-senatoru-na-prezkum-lisabonske-smlouvy--63050/
http://www.snked.cz/clanky-jeste-jednou-k-festivalu-demagogie-jany-bobosikove.html