Jedná se o podstatnou změnu ve vztazích mezi Evropskou unií a Arménií, Ázerbájdžánem, Gruzií, Běloruskem, Moldavskem a Ukrajinou, která by měla vést k posílení míry politické angažovanosti této východní šestice, dalekosáhlé integraci do ekonomiky EU, k jednoduššímu cestování občanů na území EU a k posílení úpravy v oblasti energetické bezpečnosti. V březnu roku 2009 se konal summit Evropské unie věnovaný především řešení finanční krize, otázkám týkajícím se energetiky a Východnímu partnerství. Zde se ukázalo, že Česko dosáhlo cenných výsledků právě v oblasti vztahů s východními sousedy.
Cesta ke vzniku
Česká republika se o utužení vztahů
s východní šesticí intenzivně zajímala již během příprav na své předsednictví, během něhož se snažili získat pro téma východní
politiky dostatečné množství
spojenců. Pro tento účel připravilo Česko diskusní dokument s názvem
„Evropská sousedská politika - Čas
jednat“, kterým opravdu připravili Češi Radu na přijetí efektivnější východní
politiky, která by předně pomohla odpoutat se od povinnosti získání ruského
souhlasu pro jakoukoli evropskou aktivitu na území bývalého Sovětského svazu a
posílit angažovanost EU vůči jejím východním sousedům. Základní pilíře českého
návrhu byly použity i v pozdější polsko-švédské verzi, která byla prezentována
před červnovou radou. Komise byla připravena se za projekt postavit a dále jej
rozpracovat, což učinila v dokumentu pojednávajícím o Východním
partnerství, který byl prezentován krátce před prosincovou Radou a českým
předsednictvím 3. 12. 2008.
Vojenský konflikt mezi Gruzií a Ruskem jen urychlil přípravy principů a nástrojů nové zahraniční politiky. Rusko se tímto způsobem, tedy rozdmýcháváním konfliktů se zeměmi v jeho bezprostředním sousedství, a silnou energetickou politikou snaží udržet vliv v obtížně definovatelných oblastech jeho blízkého zahraničí. Těmito oblastmi nerozumíme jen Gruzii ale také například Náhorní Kačabách či Podněsteří. Evropská integrace Gruzie a Ukrajiny nabyla zásadního politického významu až po Bukurešťském summitu NATO, při němž nebyl těmto zemím nabídnut Akční plán členství.
Východní partnerství nijak nepředurčuje přijetí partnerských zemí do EU, je však velmi podstatnou složkou právního, ekonomického a politického přibližování těchto zemí Evropské unie. Postoj ruské vlády k evropské iniciativě není dost jednoznačný, předně se však domnívá, že EU rozšiřuje sféru svého vlivu. Těmto evropským ambicím však nepřikládá dle slov ruského velvyslance Čižova větší důležitost vzhledem k relativně nízkým zdrojům.
Možná rizika
Východní partnerství samozřejmě nemůže být pro všechny země stejně výhodné a jiné země na ně mají různé názory. Pro některé státy není dostatečné, neboť jim například nedává příslib členství v EU. Pro jiné může být naopak příliš ambiciózní a může narušit nepostradatelnou spolupráci s Ruskem. Od Východního partnerství se očekává, že bude moci vyřešit teritoriální konflikty a zajistit pravidelný příjem surovin. Rizikem ovšem jsou možná přehnaná očekávání a následná neúčinnost partnerství po určitém přistoupení na komerční kompromisy či snížení bezpečnostního aranžmá s Ruskem.
Ač Česká republika nepředsedala Evropské radě v nijak příznivém či klidném období, dokázala udržet téma vztahů nejbližších evropských sousedů na prahu vysoké důležitosti. Kromě oficiálního summitu se česká vláda postarala o konferenci v Praze, které se zúčastnili vládní i nevládní zástupci šesti partnerských zemí a byli zde ujištěni o podstatě Východního partnerství - o přibližování všech sektorů společnosti v těchto zemích.
Jiří Schneider: Východní partnerství – Trvalý přínos, nebo pomíjivá epizoda?, Článek z časopisu Mezinárodní Politika, 5/2009
