Společná zemědělská politika je proklínaná pro příliš malé dotace i přehnané útraty. Pro svou neefektivnost a nedostatečnost i pro svůj špatný vliv na nejen evropský trh. Kde je tedy pravda?
Říká se, že největším nepřítelem evropských zemědělců je jaro, léto, podzim, zima a kdyby se k tomu ještě přidala Evropská Unie, mohla by to naše 4% menšina obyvatel, která tvoří toto odvětví, rovnou zabalit. Určitě jste někdy slyšeli, že výkupní ceny mléka a masa jsou nekřesťansky levné a chovatelé dobytka nepokryjí své náklady. Na druhou stranu je známé, že dotace farmám tvoří skoro polovinu rozpočtu EU, tak kde se to všechno ztrácí?
Před rokem 1992, kdy přišla důležitá reforma, záviselo množství dotací na tom, kolik toho vypěstujete. Je jedno jestli to někdo spotřebuje a jakou to má kvalitu. Do obchodů chodily potraviny levnější, než kolik doopravdy stály, a rozdíl platila EU. Bylo jedno, jak se s produkty naloží, Unie je prostě musela vykoupit stůj co stůj a za vysoké ceny. Čím víc zemědělec vypěstoval, tím byl bohatší, nehledě na požadavky trhu. Přebytek potravin vytvořil další paradoxní výdaj SZP - spotřeba nevyužitých surovin. Ty se totiž musely vykupovat do skladů či přímo ničit. Nejen vinařům puká srdce při pohledu na to, jak se jejich celoroční práce destiluje na technický líh, ale vína je v Evropě nadbytek.
Při reformních krocích, kde se rozvázal vztah produkce a dotací a vznikly přímé platby na hektar či na farmu (tak je tomu dnes), se zemědělci bouřili. Najednou i jim bylo jasné, že jsou nejvíce dotovanou sociálně slabou skupinou v Evropě, což při předchozím systému nebylo tak vidět. Finance tedy získáte už za vlastnictví zemědělské půdy, nikoli za produkci, takže většina rozpočtu jde potažmo na platy farmářů, kteří tak mohou s čistým svědomím pěstovat a chovat, či jenom slíbit, že už nic pěstovat nebudou.
To je další paradoxní položka. Aby totiž nevznikal dřívější přebytek, Unie se snaží farmáře přesvědčit, aby svou půdu nechal neobdělanou, zasel trávu a zůstal doma. Dostane za to dotace. Existuje celý systém fondů, obdařený barevným rozdělením využití půdy, kde bio výrobky dostávají extra příděl, a žádné výrobky jsou placené nejvíce.
Aby těch ironií nebylo málo, stále se ještě platí tzv. Britský rabat, který si svojí kabelkou vymlátila ve Fountainebleau paní Margaret Thatcherová. Tehdy totiž náklady na SZP tvořily víc, než 80% rozpočtu a Británie z nich nečerpala pomalu ani libru, protože její zemědělství stále spočívalo spíš na dovozu z partnerských zemí. Společenství se tehdy dohodlo posílat Británii významnou část jejího příspěvku do rozpočtu zpátky do Londýna. Dnes už i britští politikové uznávají, že rabat je neaktuální a měl by se zrušit, nikdo ale nechce být tím, kdo své zemi sebere finance.
Má někdo z Vás, poslankyně a poslanci, návrh či nápad, jak změnit tento systém? Co je největší problém a co je potřeba nejvíce řešit? Diskuse je tu pro Vás, a pokud bude přínosná, možná dojde i k formulaci nové reformy, která by byla návrhem hlasování.
Závěrem bych chtěl poděkovat Mgr. Petře Kuchyňkové, jejíž přednáška se stala inspirací pro tento článek, i pro jeho možné pokračování
Zdroje:
Fiala, P. Pitrová, M: Evropská Unie CDK Brno: 2004
http://cs.wikipedia.org/wiki/Společná_zemědělská_politika
http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/politiky-eu/spolecna-zemedelska-politika-evropske/1000521/4234/
