Pověsti o ohroženém vlivu České republiky
Opatrně skeptičtí pravicoví politici či populisticky teatrální bývalí zaměstnanci TV Nova, obě skupiny se pokoušely vysvětlit nový systém hlasování, který by měl snížit sílu hlasu ČR při hlasování v Unii o polovinu. Mluví se o hlasování tzv. kvalifikovanou většinou, která se dřív počítala podle předem dohodnutých „bodů", které stát prostě obdržel při podpisu smlouvy. Dnes se přechází na většinu počítanou nadvakrát, ale přesto jednodušeji. Aby návrh prošel, je potřeba 55% počtu států a 65% populace Unie, což staví ČR opravdu do pozice mnohem horší, než kdykoliv předtím.
Ale už se pánové a paní zapomněli zmínit, že aby návrh neprošel, nově stačí 4 hlasy byť těch nejmenších států. Při srovnání s dřívějším stavem má tedy ČR dvakrát silnější pozici při blokování nevýhodných opatření. Shrnuto a podtrženo, ČR dostala do rukou významný nástroj, kterým může jednak zabránit pro ni nevýhodným opatřením, a jednak vyvíjet politický tlak na ostatní, aby prosadila svoje pozměňovací návrhy. Pokud vezmeme v úvahu spolupráci Visegradské čtyřky, jsou to právě naše země, které se dostaly do výhodné pozice.
Mýty o Benešových dekretech
Tvrzení o tom, že Lisabonská smlouva prolomí Benešovy dekrety, mám za dokonalou iluzi, která vydělala přesně to, proč byla vytvořena.
Nejdřív proč je to vlastně taková hloupost. Jak Václav Klaus, tak strany Libertas a Suverenita tvrdily, že díky novým nařízením v Lisabonu budou naše dekrety diskriminační. Dovolují žádat o restituci Čechům, ale Němcům z pohraničí ne. Ano správně, je to diskriminace a v Lisabonu bude nově závazná Charta lidských práv EU, která zákaz diskriminace obsahuje. Ale tento zákaz obsahuje už dávno i Smlouva o EU, navíc podpořená hned několika rozsudky soudního dvora. Tyto námitky byly tedy prokazatelné už v roce 2004, kdy jsme do EU vstoupili. Ale stejný soudní dvůr rozhodl, že právo EU nepůsobí zpátky do historie, takže nemá pravomoc takové dokumenty zrušit. Navíc s Německem má ČR několik smluv, které prolomení Benešových dekretů nepřipustí. Lisabon je tedy v tomto případě zbytečně znovu objevená Amerika.
Proč nám to tedy někteří politikové v ČR tvrdí? Protože paní Bobošíková i pan Železný dobře vědí z televize, že tragédie, nehody, dramata a ohrožení přitáhnou k urnám nejvíce pozornosti a voličů. U prezidenta je to o něco zajímavější. Charta lidských práv, která je v Lisabonu povinná pro všechny státy, obsahuje i sociální práva a povinnosti státu, v jistém smyslu omezující ultra-liberální ekonomiku s minimálními zásahy státu, kterou se Klaus snažil vybudovat. A taky si vymohl výjimku. Náhodou ne jen z diskriminace, ale z celé Charty.
Nezbývá než se pozastavit nad jedinou pravdou. A to že Lisabon je natolik nepřehledný, nečitelný a dlouhý, že o něm lidé slyší jenom z doslechu. EU velice dlouho zanedbává informovanost svých občanů a ztrácí tak vlastně pravomoc dělat další změny, když ještě nevysvětlila ty z 90. let.
Tím vytváří prostor různým „osobnostem", které si vytvoří neexistující hrozby, a do programu si dají jejich řešení, a dokážou pak prosazovat třeba neomezené sázení vína, když i teď se musí přes 40% hroznů vyhazovat, spojování Lisabonu s omezením suverenity, když decentralizace je jedním ze základních principů Unie, nebo strachu z imigrace, zatímco Evropě se po 11. září ne nadarmo přezdívá neproniknutelná pevnost.
