Málo lidí si asi uvědomuje, jaké jsou osudy tisíce uprchlíků, kteří se pokusili překročit hranice Evropské unie od doby druhé světové války. Jen občas se ve zprávách a v časopisech mluví o uprchlických táborech a "problematice" umístěni uprchlíků, žádajících o azyl v České Republice a ostatních členských státech.
Slovo ‘problém vyjadřuje všeobecně uznávaný pohled na tyto lidi; způsobuje velké problémy politikům, úřadům i veřejnosti, jelikož vyžaduje jejich pozornost při řešení. Pokud se na toto téma podíváme z pohledu současného politického smýšleni, tak zjistíme, že z pohledu EU je v Evropě přebytek lidi, nezaměstnanost se neustále zvyšuje, což ovlivňuje ekonomiku, všeobecnou veřejnou náladu a hlavně vede k tomu, ze se čím dál více utočí na imigranty a uprchlíky, jako kdyby oni byli odpovědni za veškeré negativní socio-ekonomické důsledky. Zvyšující se veřejný tlak dává různým politickým stranám možnost využít neklidu k démonizování těchto lidí a s pomoci médií se také dostává do povědomí každého z nás. Tento jednoduchý krok dává možnost vyřešení všech otázek jedním mávnutím: Za vše mohou uprchlici!
Jenže, pokud se podíváme na situaci jednotlivých uprchlíků a přestaneme o nich mluvit jako o neživé mase a jako o největším údělu jednadvacátého století, tak zjistíme něco úplně jiného. Stačí se podívat do nedávné historie Evropy, abychom viděli, že pohyb lidí není zvláštní ani neobvyklý zvyk.
V roce 1951 se na konvenci Organizace spojených národů ujednalo, že lidé, kteří utíkají z určité země z důvodu pronásledováni, nebezpečí nebo strachu o vlastni život, mají právo vstoupit do jiné země na základě azylu, kde mají možnost žít bezpečný a pravoplatný život. V dnešní Evropské unii se tato dohoda opakovaně porušuje. Pokud se budete chtít podívat na originální článek tohoto ustaveni z roku 1951 tak ho můžete shlédnout na stránkách OSN.
Pokud jde o životní úděl jednotlivých uprchlíků, kteří jsou v současné době drženi v uprchlických táborech v zemích EU, tak je jasné, že podmínky této dohody splňuji. Avšak přesto jsou drženi v podmínkách připomínajících vězení na dobu neurčitou, dokud (ve většině případů) nejsou opět posláni zpět do země, odkud původně utekli. Tímto způsobem posílají byrokratické procesy žadatele o azyl do zemí, kde jim hrozí děsivé podmínky i smrt.
Poslední díl třídílné produkce Fortress Europe (2000) sleduje osud uprchlíka z Ugandy, Petra Ekwiriho, který byl po nezdařilé žádosti o azyl ve Švédsku deportován do Ghany. Reportéři naleznou nejen jeho, ale i další imigranty do EU ve stejné situaci v Ghaně, i když nejsou její příslušníci. Nejen, že švédské úřady schválily deportaci, přestože si byli vědomy toho, ze Ekwiri není občanem Ghany, ale také vyjde najevo nedostačující postup azylového procesu. Jedná se hlavně o lingvistické hodnocení řeči a přízvuku člověka, podle čehož se zjišťuje pravá země původu.
Profesor afrických jazyku, Tore Janson, zdůrazňuje nesmyslnost těchto hodnocení, jelikož je podle něj nemožné určit zemi původu člověka podle přízvuku - tím méně když lidé, kteří hodnocení vykonávají, nejsou odborníky na africké jazyky. Hodnocení hraje důležitou roli v azylovém procesu, ani ne proto, aby se zjistilo, z jaké země člověk utíká, ale spíše proto, aby se zjistilo do které země ho vrátit. Tato myšlenka je v argumentu o současné situaci imigrantů v EU ústřední. Konvence o uprchlicích z roku 1951 již není brána v potaz, jde pouze o to, jak zabránit vstupu uprchlíků do EU a v případě těch, kteří již jsou v Evropě, jak se jich co nejednodušeji a nejrychleji zase zbavit.
Film Fortress Europe zdůrazňuje základní chybu v současném pohledu na uprchlíky. Je téměř nemožné pro lidi, kteří žijí v zemích politického utlačováni a válek získat žádost o azyl a vízum do EU legální cestou, což je vede k tomu, aby se snažili vstoupit do EU přes hranice s pomoci pašeráků. Tato cesta je samozřejmě nelegální, což vede k tomu, že lidé, kteří jsou chyceni, jsou považováni za zločince a tudíž nemají právo žádat o azyl a jsou rychle deportováni. K tomu, aby člověk získal azyl v EU legální cestou, musí dokázat existenci hrozby v zemi původu, což je velmi obtížné a i když se to podaří, tak z důvodů mezinárodních politických styků je často stejně nemožné jim udělit azyl.
Filmaři vidí jediné řešení ve zjednodušení a zpřístupnění procesu žádání o azyl, aby se snížil počet uprchlíků, kteří se snaží vstoupit ilegálním a nebezpečným způsobem, a současně umožnit uprchlíkům lidštější zacházeni během doby žádosti, než jakým je prostředí současných uprchlických táborů.
Je hlavně důležité, aby každý z nás neposlouchal jen to, co slyšíme z úst politiků a jejich médií, ale spíše se snažil o to, zjistit na vlastni oči, jaká je skutečná situace, než si vytvoří na uprchlíky negativní názor.
Oni totiž rozhodně nejsou nosiči zla a nejsou odpovědí na každou negativní věc, která se stane v naší zemi. V historii je nekonečná řada příkladů, kdy imigranti vykonali pozitivní a přínosné skutky v zemi, která je uvítala s otevřenou náruči. Jaké by dnes byly USA nebo Austrálie bez imigrantů, a jak se na nás budou dívat následující generace, pokud to budeme my, kdo zavře dveře tisícům uprchlíků dnes? Proto, slovy Jana Sokola, přivítejme pluralismus v teto mnohonárodní éře.